THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nešlo odolat. Poprvé jsem tuhle skupinu registroval na tributním albu německých zasloužilců HELLOWEEN, kde famózním způsobem uchopili píseň "Halloween" z prvního "Keeperu", a až nyní držím v pacinkách jejich druhé cédéčko. Něčím mi tahle deska, byť z minulého roku (kapela již pilně pracuje na novince), byla od začátku povědomá. A pak jsem na to přišel. Název!!! Když se tihle španělští „sympaťáci“ pojmenovávali, musela nad nimi bdít snad sama prozřetelnost ...(nebo alespoň někdo z naší rodiny)! Následuje pochopitelně recenze, ovšem žádnou příbuzenskou protekci neočekávejte (a když, tak jenom tááákhle malinkatou). Deja-vu mozek neopouští ani při pohledu na obal. Hm, pan Marshal. Trošku nám to v poslední době fláká, obaly z jeho dílny jsou jeden jako druhý. No nic, hlavně že je „stylový“… Ani se nedivím, že BLIND GUARDIAN pokukují po jiných kreslířích.
Originalitou ale neoplývá ani samotná skupina. V přirovnání tentokrát vystačíme s jediným pojmem - RHAPSODY. Italští věrozvěsti přinesli do symfonického metalu nový, svěží vítr, a přestože sami v podstatě drobátko ustrnuli na místě, nakopli k rozjezdu řadu epigonů. DARK MOOR patří naštěstí k těm méně zoufalým (aneb jak říkáme my hudební pisálkové - nemusí pršet, stačí když kape). Od „hollywoodských špaget“ je odlišuje ženský vokál a nepřítomnost živých nástrojů. Všechny filharmonické kudrlinky, a že jich není zrovna málo, mají na starosti klávesy člověka s opravdu originálním a roztomilým pseudonymem - Robert P.C.! Hodně používá cemballo, neušetří nás zvonění zvonů v hymnických refrénech. O umělých smyčcích, klavíru, harfě a dalších klasických špásech ani nemluvě. Kytary jedou ve speedových kolejích, do popředí se natlačí v sólech a to pak bublají jedno arpeggio za druhým - přesně podle hesla, všichni obdivujeme Yngwieho Malmsteena. Basa je nenápadná, bubeník snad dva šlapáky vypustí jen v pomalé "The Sound Of The Blade", kde vládu přebírá zpěvule Elisa. Procítí ji docela přesvědčivě, až se vtírá myšlenka, proč jinak celou desku nazpívala v téměř budovatelském pojetí. Inu, heroismus! Naopak roztomilá španělská angličtina vyloudí na tváři úsměv, ale texty jsou stejně plné tradičního fantasy odvaru třetí generace, takže to vlastně nevadí. A snad aby byl výčet stylových kliše úplný, v poslední „hymně“ "Hand In Hand" nás čeká sólová blesko-citace z klasiky. Kdo nepozná, toho kousne pes...
Resumé? Já tomu říkám PKčko (tedy ne Player´s Killer, online maniaci, alóbrž Příjemná Kopírka). Nic co byste už neslyšeli, nic co by vás donutilo násilím si zavřít oběma rukama pusu, když vám předtím zůstala údivem dokořán. Ovšem skvěle zahrané a zhusta proaranžované. Pro příznivce symfo-metalu, a italských rapsódií zvlášť, určitě pěkný předkrm. Nebo nadějný zákusek do budoucna? Uvidíme...
Pokud se přenesete přes totální pytlačinu v revíru RHAPSODY (nebo ji naopak vítáte), mohli by DARK MOOR být přesně pro vás. Jako defacto start to není špatné, do budoucna by to však chtělo přidat víc sebe sama. Ale ambice tu jsou...
6,5 / 10
Elisa
- zpěv a sbor
Enrik García
- kytary, sbor
Albert Maroto
- kytary, sbor
Anan Kaddouri
- basa
Jorge Saez
- bicí
Robert P.C.
- klávesy
1. The Ceremony
2. Somewhere In Dreams
3. Maid of Orleans
4. Bells of Notre Dame
5. Silver Lake
6. Mortal Sin
7. The Sound of The Blade
8. Beyond The Fire
9. Quest For The Eternal Fame
10. Hand In Hand
The Gates Of Oblivion (2002)
The Fall of Melnibone (MCD) (2000)
The Hall of The Olden Dreams (2000)
Shadowland (1999)
Flying (demo) (1999)
Dreams of Madness (demo) (1998)
Tales of The Dark Moor (demo) (1996)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Arise Records
Stopáž: 48:53
Produkce: Luigi Stefanini a DARK MOOR
Studio: New Sin
prijemna kopirka ;)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.